Rozdej si to se Satanem 

Trsátko osudu pro nás (tím myslím mě, tátu a zbytek nadšených fanatiků) znamená hodně. Takže jsem se rozhodla (ok, po delší době jsem se dokopala) dát možnost hrát jako pravá rocková hvězda všem. 

Satanův zub sice nemám (a věřte nebo ne, na katru ho fakt neseženete) ale lisovaný habr je to druhé nejlepší, co se dá využít. Je dostatečně tvrdý, takže ho rozštípe jedině, když si to rozdáte s ďáblem samotným. Taky proto je lepší spíš pro basáky, ale zaleží na vás, jak moc do toho řežete.

Tenhle projekt mě fakt bere. Mám ráda Jacka Blacka a když jsem viděla Školu ro(c)ku, rozhodla jsem se, že budu hrát na kytaru. Po Králích ro(c)ku dala vidina legendárního trsátka mému hraní naději, že se bude dát poslouchat. 

Ne, po pravdě s hraním jsem na tom v pohodě, ale to trsátko prostě chceš, nebo aspoň já jsem chtěla. Takže zatímco přívěšek z Iluzionisty nebo Hermionin obraceč času je furt ve fázi "jednou na to dojde" na mocné trsátko už "došlo". 

Táta připravil dřevo a já začala programovat (honosné slovo pro rýsování a kreslení ve vektorech). S laserem jsme kámoši, takže nic nebránilo "páleníčku pálení". Po sérii pokusů jsme vychytali ideální velikost a upravili sílu paprsku. 

Dál už je to jen pro trpělivý hudebníky. Surovému trsátku jsou potřeba strhnout hrany. Oproti běžnému plastovému je silnější, takže začíná fáze broušení (a ta vlastně nikdy nekončí, protože co neobrousím já, odrbou struny). Na to mám super malou ruční brustičku a řadu výměnných kotoučů (pro pořádek věcí a klid rodinných vztahů bych sem měla dopsat, že je to vlastně tátova bruska. Ale já ji mám radši). 

Každé trsátko mám v ruce několikrát a každé je proto stoprocentní originál. Zbrušuju hrany i plochu, dokud není ideální pro ruku i pro kytaru. Pak začne barvení. Podle filmu dělám nejraději zelenočerné, ale stejně tak super je třeba červené. Potřebuji, aby se barva dostala všude a výsledek nepůsobil uměle, což vyžaduje nanést barvu do všech škrábanců a udělat patinu. 

Když všechno zaschne (a já vydrhnu ruce) můžu pokračovat v broušení (juchuu). Nejdřív to přeběhnu bruskou a pak začne tvrdá práce. Glaspapír s molitanem se střídá s tím nejjemnějším (mohla bych napsat, že vás nebudu unavovat jmenováním jeho typu, ale popravdě ho nevím). Prostě dolaďuji, dokud není trsátko úplně hladké a lesklé jako (v ideálním případě) zub. 

Na závěr jde pod týkový olej, který tam (jak jinak než) zabrousím. Tím je výrobek i barva zatvrzená a práce v dílně hotová. 

Do většiny trsátek dělám ještě dírku (mezi rohy). Stejně jako Jack Black ho pak mám na krku (co kdyby se pro něj Satan vrátil), ale stejně tak dobře se dá pověsit třeba i na klíče 

Trsátko osudu je hudební artefakt, který chce každý. Nikdy nepřestanu doufat, že najdu to pravé (nebo aspoň ten bong ze satanova rohu). Každopádně dřevěné trsátko sluší každé z mých kytar a (ač bych tomu nikdy nevěřila) i ukulele s ním vypadá drsně!